na Blog.cz

Nechtěla jsem psát nic o roce 1992. V září už mi byl rok a to se mi nezdálo tak magické. Ale pak jsem si uvědomila že spousta důležitých lidí v mém životě se narodila i v tomto roce. A protože jsou součástí mého života, mohla bych se trochu zmínit.

Náladu tohoto roku tvořil Karel Gott snídající se ženou a tří sesterský úchyl Průša. V zahraničí zase The Cure oslavovali pátek.

V lednu Srbové vyhlásili vlastní republiku a krátce na to se narodila Líza Kratochvílová. V březnu se potom narodila Anna Kulíčková(a samozřejmě i její dvojčecí bratr.) Před dubnovými volbami v UK se narodil Dan Kranich.Poté přichází květen, narodil se Patrik Vesely a  italský šéf boje s organizovaným zločinem byl zavražděn zabijáky mafie. Na konci května se narodil Michal Tůma v Kolíne (bohužel ne nad Rýnem). V červnu se konaly Volby do sněmovny lidu Federálního shromáždění a více jak po týdnu se narodila Lucie Matějková. V červenci jsem oslavila svůj první svátek a Václav Have lna protest proti dělení republiky abdikoval na úřad prezidenta Československa. V srpnu zemřel český kardinál František Tomášek. V září jsem oslavila svoje první narozeniny...a vlastně Robert Lemon je oslavil ještě přede mnou.  V říjnu zemřel nějaký německý politik a v listopadu Bill Clinton zvítězil v amerických prezidentských volbách.

A jednatřicátého prosince ve 24:00 hodin bylo Československo rozděleno na Českou republiku a Slovenskou republiku.

V České a Slovenské federativní republice se psal rok 1991. Druhý rok svobody.

V dubnu byl vyroben poslední Trabant. Od května do října se konala Všeobecná československá výstava v Praze, v srpnu byla založena Union banka a v září Západočeská univerzita v Plzni.

V Iráku byla zahájena operace Pouštní bouře. A v prosinci zanikl Sovětský svaz.

Náladu tvořila hudba Nirvany, který vydala právě album Nevermind. A z rádia vás mohl potěšit "Čas sluhů" nebo Bryan Adams.

A tohoto roku bylo na tento svět přivedeno 129 850 malých drobečků. A jeden tenhle drobeček ležel v Motolské porodnici. Byla to malá modrooká dívka a pochybuju že měla hodně vlásků. Myslím že spíš žádné vlásky. Narodila se mladé světle-hnědovlasé modrooké mamince a o pár let staršímu ale pořád mladému černovlasému modrookému tatínkovi. Ani nevím kdy se tahle dívka dostala z porodnice domů. Ale vím že když se dostala domů, čekala na ní krásná postýlka u zdi v původním děstkém pokojíčku jejího tatínka a sestry. Který v tu dobu už sloužil jako pokoj jejím rodičům v bytě babičky a dědečka a prababičky a pradědečka.

Samozřejmě jak by uhodl i červ v jablku, ten drobeček jsem byla já.

A dost mě mrzí že si člověk svoje vykouknutí na svět nepamatuje. Je to pravděbodobně nějtěžší den v života, když se musíte dostat ven a nesmíte zůstat příliš dlouho. Je to někdy i boj o život a nikdo si to nepamatuje. Stejně tak bych si chtěla pamatovat první den v mojí postýlce, kdy se určitě prababička a pradědeček Laňkovi skláněli nad mojí postýlkou a možná jim i bylo trochu líto že je to další holka v rodině. Ale myslím že mě měli rádi. Taky si myslím že babička Hanka a děda Míra měli velkou radost a kdykoli myslím na moje nerození nemůžu se ubránit představě dědova veselého býrazu, který má vždycky když ho pořádně rozesmějete.

A taky jsem přesvědčená že ještě ten den, nebo druhý den se na mě přišla podívat i babička Eva a děda Ferouch. A vlastně celá moje rodina mě musela chtít vidět ne? To víte, pocházím z časů kdy se mnou v porodnici mohla trávit čas jen moje rodička.

Ten samý rok co jsem se narodila,navštívila Prahu moje milovaná a zamilovaná teta z Francie, sestra pradědečka Laňky. Nojo, museli si užívat že se sem můžou normálně podívat.

Chtěla bych si pamatovat kaýdou vteřinu svého života, ale ty nejstarší vzpomínky jsou tvořeny fotkami a vyprávěním.

A já si ze všeho nejraději nechávám vyprávět. Všechny události před mým narozením, vedoucí k němu a událosto po narození :)

Už tu sedím hezkých pár dní. Mám špinavou malou tužku a kus odrbanýho papíru. Ikdyž většinu času mlčím, chtěl bych aby to jednou někdo pochopil.

Sedím a na stole mám rozložený balíček černobílých fotek...Je to jedna z mála věcí co vlastním. Dívám se na ty fotky většinu dne a v noci si je představuju v hlavě. Představuju si ten hlas. Představuju si její vůni, když prstem přejíždím po její tváři na fotce.

Měla tu nejkrásnější tvář jakou jsem kdy viděl. Měla ty nejvoňavnější vlasy, ke kterým jsem kdy směl přivonět.

Vždycky se na mě smála. A měla zvláštní výraz když spala, díval jsem se na ní hodiny a nikdy mi to nestačilo.

Byla zvláštní když plakala. Ona plakala pořád a já si myslel že je blázen. Ale teď tomu rozumím. Teď taky často pláču. Chybí mi.

Přejíždím prstem po jejích rukách, po jejím krku.

Chce se mi plakat, když si vzpomenu na ten vztek kterej jsem měl. Odešla ode mě pryč. A není pochyb o tom čí to byla vina. Posral jsem to!

Ublížil jsem jí. Podvedl jsem ji.

Chtěla se mnou mít děti, a já jí za to pomalu zmlátil.

Nechtěl jsem aby se o někoho starala. Měla se starat o mě. Milovat jenom mě.

Chce se mi plakat, když teď už po ničem jiným netoužím.

Chtěl jsem, aby byla moje. Jenom moje.

A když ode mě odešla, věděl jsem že se to nevrátí. Psychopaticky jsem prohlížel a zjišťoval všechny novinky. Měla spostu přátel..znala spoustu chlapů.

A já dostal vztek. Chtěl jsem ji pro sebe.

Čekal jsem na ni před domem. Kříčela na mě. Nikdy dřív na mě nekřičela.

Dostal jsem vztek.

Nechtěla být se mnou.

Já ji miloval. Pořád ji miluju.

Donutil jsem ji mít strach. Nechutný.

Je mi ze sebe zle. Ale mám co jsem chtěl. Donutil jsem ji říct, že je moje.

A pak jsem ji zabil. Rozřezal jsem ji na kusy.

Za pár dní mě popraví. Vím že jsem neudělal nic za co by mi někdo mohl děkovat.

Jen doufám že by mě mohl někdo pochopit.

Mám co jsem chtěl. Ikdyž teď bych chtěl už něco jinýho.

Chtěl bych ji, byt...a ty její vysněný děti.

Místo toho mi zbyla jen ta rulička fotek, tužka, papír a její vyděšený slib.

Ještě že ji brzo uvidím.

Kéž by mi odpustila. Milovala mě.

Dostala jsem chuť napsat ti písničku...nějakou hezkou romantickou. Vzala bych kytaru a postavila se před tvoje okna. Nechtěla bych dělat nějaký srdce ze svíček nebo lístků růží..brr...nejsme v Americe. Jen tak bych si stoupla...né sedla..sedla bych si před tvůj dům s kytarou a zazpívala nějakej pocit. A tiše doufala že to uslyšíš.

Blbý je že nemám kytaru a ikdybych si jí půjčila stejně na ní neumím. Neumím zpívat a neumím psát nic co se dá zpívat.

A mám strach že takhle to bude se všema mýma nápadama.

Budeš mě i pak chtít?

Kouknete se na to a říkáte si, hm fotka kytky.

A ona je to fotka kytky. Jenže občas nějaká kytka pro někoho něco znamená.

Třeba pro mě zrovna tahle.

A proto vznikla tahle fotka kytky.

Protože si dost dobře vzpomínám jak jsem vystoupila na Vaclaváku z metra a snažila se vypnout můj přehrávač. Vím že jsem se nervózně koutkem oka koukla kde stojí. A on stál akovej kousek ode mě. Bylo to trapný zabívat se tím strojem, ale já si nemohla pomoct.

Vím že jak tam stál, byla tma. A on měl sluneční brýle. A děsnou kšiltovku, což bylo roztomilý a vytahaný jeansy.

Když se stroj vypnul neměla jsem jinou možnost než zvednou zrak. A tak jsem zrak zvedla. A on držel kytku. A já si tak říkala, "co to je?" a jestli to někde nanašel. Jestli to není omyl a jestli to není pro někoho jinýho. Všechny moje panický úvahy jsou srandovní.

Ale byla pro mě...docela dlouhá žlutá růžička s jedním mini poupátkem.

Poradil mi, že až půjdu domů, mám tu kytku vyhodit. Aby se jako neřeklo.

Jak pitomá rada!

Před barákem jsem utrhla ten dlooouhej stonek a doma jsem si kytičku pěkně usušila. A dala na místo kde já ji uvidím a nikdo jinej si jí nevšimne. A taky že nevšiml.

Druhej den ve škole jsem měla zamotanou hlavu z tý kšiltovky. No né, jasně že z něj.

Vždycky jsem si schválně vybavila jak na mě koukal a pozorovala jsem jak mi naskakuje husí kůže.

A pak jsem ho ten večer viděla zase.

A pak zase.

A zase.

A zase.

A teď když si vybavím jak na mě kouká, pořád mám husí kůži.

A kytičku pořád na místě kde ji vidím.

A k tomu ještě plno dalších.

Teď se sice směju nad roztomilou kšiltovkou.

Ale jinak bych s vážnou tváří řekla že ho miluju. Porotože to vážně myslím.

Naprosto.

Tak jako se rozlévají ty tóny po prostoru...tak jako buben kopíruje můj tep a kolísavě zrychluje...se cítím když mě objímáš.

Tak jako zní slova a říkají že "můžu být čímkoliv,čímkoliv si vyberu a budu zpívat blues,když budu chtít"....tak jako kytara zrychluje tempo mého dýchání...se cítím když se na mě díváš.

Tak jako srdce se mi dere z hrduního koše, když zpěvák křičí o lásce...se cítím když tvůj dech se setkává s mojí kůží.

Tak jako se rozléhájí zvuky pláče v tmené ulici...cítím se když odcházím.

Tak jako ještě nikdy...cítím se od té doby co tě mám.

A tak jsem čímkoliv bych chtěla být...a zpívám blues, když chci.

Protože mám křídla.

A moje duše se šťastně teplem rozpíná do všech koutů mýho pokoje.

Protože mám křídla.

A rána jsou veselý. A barvy jsou barevnější. A tóny jsou mohutnější.

Protože mám křídla.

A mám křídla.

Protože mám tebe.

....dneska....

....šla jsem z toho kopce...v jedný ruce tašku s e steelkama a v druhý křehkou malou růžičku...Procházela jsem mezi lavičkama a můj zrak dopadl na jednu opuštěnou lavičku v rohu a ani nevím jak....jsem si sedla.Uvědomila jsem si že si sedám až když se to chladný dřevo dotklo mých kalhot.Stočila jsem nohy do tureckýho sedu...pohodlně jsem se opřela....boty jsem si usadila vedle sebe a růžičku jsem si položila na klín....Nechala jsem se zahalit šedivým kouřem a moje ruka našmátrala v kapse mp3 a dala jí nejhlasitěji....do uší mí zpíval Chris Corner....Svým sexistyckým hlasem mi zpíval že jsem jeho naivní děvče....potřebuje mě k životu...křičel znísilni mě!! ...a já seděla a cítila svoje srdce bušit...Moje hlava šrotovala udá¨losti posledních dní a moje srdce bušilo tak,že to snad i Churchill musel slyšet...v tu chvílí jsem cítila....cítila jsem úplně všechno...uvědomala jsem si to....

....cítila jsem...stesk...lásku...bolest....lásku....lásku....LÁSKU!....moje ruce svírali tu malou nežnou růžičku........skoro jí až drtili. Když Chris začal zpívat mojí píseň moje srdce se mi dralo až do krku....a chtělo křičet....this make me love again....

Začala jsem cítit tu příchuť na rtech...a se zavřenýma očima jsem vzpomínala na každý misto které podlehlo tomu doteku....

.....jsem šťastná.....

Chce se mi každej den děkovat bohu,za to že je jedna osůbka...která je možná světu jedinou osobou,ale pro mě znamená celej svět....Je to člověk s kterým se vždycky musim smát i když mi před tím nebylo hey....osůbka která mi pomahá ze sraček a je se mnou v dobrém i zlém...

Vždycky jsem si myslela že vím co je přátelství,ale nevěděla jsem to....Naučila mě to až takhle slečna...Už vím co je to mít rád bližního svého...už vím co je to přátelství..co je to cit,láska a víra.Dřív jsem si myslela že člověk hlavně potřebuje lásku,ale myslím tím přítele,nebo přítelkyni...ale teď už vím že potřebuju lásku hlavně přátelskou a že kamarád může být víc,než kdejaký nápadník.Našla jsem člověka co je pro mě celej svět a už nehledám nic dál.Můj život našel smysl.Hlavní pro co žiju je rodina a tahle osůbka.Samozřejmě že i pro ostatní přátele,ale omlouvám se ti celý světě,neumím už milovat nikoho tak jako ji.

Ona je pro mě jak svtělo na cestě co mě vede dál a s kterým mě všechno baví a kdyby se to svetlo ke mě otočilo zády...sešla bych z cesty a umřela bych někde v temným močálu.Nechci od tohohle člověk nic,než jen trochu lásky....abych věděla že nejsem sama!

Abyste chápali....tahle slečna je moje druhé já...je mnou úplně prorostlá a myslí úplně stejně...tomuhle se nedá říkat že jsme propojený....podle mě jsme jedna duše a dvě těla...

Doufám že každej z vás někdy nyjde to co já...dokonalou osobu,pro kterou budete chtít žít...člověka kterýmu můžete říct cokoli a on pomůže a nevybodne se na vás...prostě abyste našli druhou půlku vaší dušičky....jako jsem našla já...

Chtěla bych ti teď říct zbožňuju tě...ale nějak mi to teď příjde málo....snad jednou někdy vymyslí slova,který vystihnou jak moc pro mě znamenáš...